Řádky o systémech a systémových vědách 1. část

07. 04. 2018Danica BabicováOdborný článek

Systemický přístup, který uplatňujeme i v Extimě, čerpá z mnoha zdrojů. Jedním z nich jsou poznatky z dnes již celé škály věd o systémech. V následující minisérii se budeme mírně odborně zabývat některými systémovými kořeny systemiky. V tomto článku se dočtete něco o historii obecné teorie systémů a kybernetice, základní definici systémů i rozdílech mezi živými a neživými systémy a také zde čtenářům představíme překrásný poetický koncept autopoietických systémů. Hlavními cíli práce jsou nejen stručné představení teorií a konceptů, ale také zprostředkování odkazů na primární literaturu.

Vycházejme z předpokladu navrženého Niklasem Luhmannem (1984/2006): „Es gibt Systeme“. (Existují systémy.). Tato výpověď tvrdí tolik, že existují předměty výzkumu, které vykazují znaky, jež ospravedlňují použití pojmu systém (Luhmann, 2006, str. 14). Systémem rozumíme konstrukt lidského poznání, který lze aplikovat i na pochopení souvislostí lidské existence (Ludewig, 1994).

Obecná teorie systémů a kybernetika

Obecná teorie systémů (General system theory; GST) byla poprvé definována ve 30. letech 20. století Ludwigem von Bertalanffym, nejdříve ústně, první práce formulující tuto teorii pak vyšly po 2. světové válce (Von Bertalanffy, 1972). Vznikla nikoliv jak by název napovídal jako teorie v rámci určité vědní disciplíny, ale jako nová vědní disciplína zabývající se fungováním nejrůznějších systémů. „Systém“ přitom představuje určitý model, pomocí kterého můžeme popsat univerzální znaky pozorovaných entit, tj. systémů (Von Bertalanffy, 1950; 1967; 1972).

GST se zabývá principy, které je možné aplikovat na nejrůznější systémy obecně (od mechanismů po člověka), a to nezávisle na tom, jaký charakter mají jednotlivé části nebo vztahy a „síly“ mezi nimi. Na základě pozorovaných podobností pak GST vyvozuje opodstatnění k aplikaci svých poznatků na nejrůznější systémy, protože ve všech systémech (od strojů, atomů, molekul, bakterií po zvířata, člověka, společnosti) spatřuje stejné Systémové zákonitosti, a to bez ohledu na charakter systému. Ambicí GST bylo vytvoření takových obecných modelů, které by mohly být použitelné interdisciplinárně. Aby poznatky o jednodušších systémech nebo systémech lépe známých bylo možné aplikovat na komplikované a méně předvídatelné systémy. Jednotlivé vědní obory by pak nemusely duplikovat nebo triplikovat svoje výzkumy jen proto, aby přicházely na stále stejné základní principy (Von Bertalanffy, 1950).

Další poznatky o systémech přináší jiná věda – kybernetika. Kybernetika studuje abstraktní principy organizace a řízení v komplexních systémech (Heylighen, Joslyn, 2001). Zatímco obecná teorie systémů studuje různé úrovně systémů tak, aby bylo možné tyto poznatky aplikovat na nejrůznější systémy, kybernetika se zaměřuje více specificky na procesy fungování v systémech, tj. jak zacházejí s informacemi, jak zacházejí s modely, které si vytvořily jakožto nástroje pro poznávání „reality“, jak řídí svou aktivitu směrem k dosažení cíle, jak se vyrovnávají s nepravidelnostmi apod. Zakladatel kybernetiky Norbert Wiener odvodil ve 40. letech 20. století název „kybernetika“ od řeckého „kybernitis“, které znamená „kormidelník“ (Brier, 2005). Jak obecná teorie systémů, tak kybernetika vychází z pozorování isomorfismů u zdánlivě odlišných fenoménů (Von Bertalanffy, 1950; Ashby, 1956), jako jsou například výstavba železniční tratě nebo obnovování některých funkcí mozku po zranění.

V kybernetice se pak od 70. let 20. století začala více zdůrazňovat autonomie, sebeorganizace, kognice a role pozorovatele v modelovém systému a vzniklo samostatné odvětví kybernetiky, totiž kybernetika II. řádu, která se zaobírá primárně živými systémy (Heylighen, Joslyn, 2001). Kybernetika II. řádu začala vlastně tehdy, když kybernetici připustili, že veškeré znalosti, které máme o systémech, jsou ovlivněné našimi zjednodušujícími reprezentacemi, tj. modely těchto systémů (nelze ale udělat nějakou pevně dělící čáru mezi prvořádovou a druhořádouvou kybernetikou, protože autonomii a subjektivitu modelování systému připouštěli implicitně či explicitně kybernetici už v počátcích kybernetiky). Kybernetika II. řádu tedy studuje roli (lidského) pozorovatele v konstruování modelů systémů i jiných pozorovatelů (Heylighen, Joslyn, 2001). Také poznatky z kvantové fyziky nám říkají, že pozorovatel a pozorované nemohou být odděleni, a že výsledek pozorování bude vždycky záležet na jejich interakci. Samotný pozorovatel je totiž také kybernetickým systémem, který se jen snaží zkonstruovat model dalšího kybernetického systému. „Co pozorovatel pozoruje, že pozorovatel pozoruje, souvisí více s pozorovatelem, než s tím, co pozoruje.“ (Parma, 2018, str. 28). To ovšem také znamená, že ty aspekty, které jsou pro cíle konstruování irelevantní, budou nutně opomíjené (zjednodušeně řečeno – druhého člověka budu vidět vždy takového, jakého ho potřebuji vidět, což je myšleno v dobrém i zlém, neboli jak říká Petr Parma – „jak se mi to hodí do krámu“).

Systémy samotné tedy musejí být odlišené od modelů systémů, které jsou závislé na svých tvůrcích. V mechanických systémech, jakými jsou stroje, může být model často zaměňován za systém samotný, protože mu do velké míry odpovídá. Avšak modely živých systémů, například tak komplexních systémů, jakými jsou člověk, rodinné systémy nebo firemní systémy, nikdy nemohou být adekvátně popsány a poznány.

Obecná definice systému

Von Bertalanffy (1972) definuje systém jako komplexní soubor prvků, které existují ve vzájemných vztazích a také ve vztazích se svým prostředím. Systém vyrůstá z prostředí, je se svým prostředím neodmyslitelně spojený a je od svého prostředí oddělený hranicemi (což jsou hranice systému, prostředí samo není z hlediska systému systémem a nemá hranice). Vztahy mezi prvky uvnitř i vně systému jsou pak nenáhodné povahy (Von Bertalanffy, 1967). I ten nejjednodušší systém se tak stává nekonečným komplexem nejrůznějších vztahů. Například pouhých deset nervových buněk (neuronů), může být propojeno přesně 1 267 650 500 228 229 401 703 205 376 způsoby (Von Foerster, 2003. str. 21).

Systém představuje určitou jednotu (unity). Organizace systému představuje jeho konstituci na základě vztahů, které definují systém právě jakožto jednotu charakteristickou pro daný typ systému a podmiňují dynamiku interakcí a změn, které mohou v systému probíhat. Organizaci v systému-člověk pak představují ty vztahy, které definují člověka jako biologický, psychický a sociální systém (toto rozlišení, které jsme do našich úvah převzali, zavedl Niklas Luhmann; Šubrt, 2007). Struktura systému jsou zase ty aktualizované vztahy, které konstituují jeden konkrétní systém jakožto systém uskutečněný v rámci svých možností ve svém prostředí (Maturana, Varela, 1980). Snažíme-li se systém popsat zvenčí, můžeme jej pouze pozorovat a mluvit maximálně o jeho vstupech a výstupech, o systému samotném mluvit nelze, zůstává pro nás „černou skříňkou“ (black box).

Otevřené a uzavřené systémy

Z hlediska toho, zda systém může z prostředí přijímat podněty, autonomně je zpracovávat a přetvářet podle vlastní povahy, rozlišuje GST otevřené a uzavřené systémy. V otevřených systémech dochází k neustálé výměně informací mezi systémem a prostředím, v uzavřených systémech nikoliv. Živé organismy jsou otevřené systémy. Systém je uzavřený, když nepřijímá ani nevydává žádné autonomní podněty (Von Bertalanffy, 1950).

I v živých systémech můžeme ale mluvit o jisté uzavřenosti, živé systémy jsou totiž uzavřené informačně (Maturana, Varela, 1980). Informační uzavřenost znamená, že o veškerých změnách svých struktur rozhoduje pouze sám systém (Luhmann, 2006). Lidské systémy jsou tedy uzavřeně otevřené. Jednoduchým příkladem uzavřené otevřenosti člověka jakožto komplexního systému může být výchova dětí – rodiče se snaží dětem něco předávat, vštěpovat, ale záleží vždy na konkrétním dítěti samotném, jaký člověk z něho nakonec vyroste.

Důležitou charakteristikou otevřených systémů je tzv. princip ekvifinality. V uzavřených systémech je konečný stav podmíněn vždy vstupními podmínkami, např. rychlost mixování u mixéru je podmíněna přísunem energie a nastavením dané rychlosti. U otevřených systémů tomu tak ale není, zde pozorujeme jiný princip, totiž že stejného výsledku lze dosáhnout přes různé vstupní podmínky. Takové chování nazýváme ekvifinální (Von Bertalanffy, 1950). Uzavřené systémy se ekvifinálně chovat nemohou. Ekvifinalita patří spolu s obecnými evolučními a homeostatickými principy k regulačním mechanismům živých systémů. Lidské systémy se pak od ostatních živých systémů liší ještě jedním důležitým regulačním mechanismem, totiž pouze a jen v lidských systémech najdeme něco jako cílevědomé zaměření na určitý cíl (Von Bertalanffy, 1950), nebo-li smysl (Luhmann, 2006). Tento fenomén souvisí podle Von Bertalanffyho s evolucí jazyka, ve kterém se smysl konstituuje (Von Bertalanffy, 1950). Zaměření na cíl ale nesouvisí s nějakým vnějším „mimosystémovým“ cílem, živé systémy sledují svoje vlatní cíle (Maturana, Varela, 1980).

Uzavřené systémy mají stabilní strukturu. Tohoto stavu mohou za určitých podmínek dosáhnout i otevřené systémy, resp. mohou se jevit, jako kdyby tohoto stavu dosáhly (Von Bertalanffy, 1950). Živé systémy nejsou stroje, ale mohou se stát stroji, i když nikdy ne zcela, protože stroj by nebyl v podstatě schopný reagovat na měnící se podmínky ve svém prostředí (Von Bertalanffy, 1967). Příkladem snahy o „zestrojovatění“ živého systému je byrokratická „mašinérie“ v živých, lidských společnostech, která představuje jakýsi druh sebezjednodušení diferenciačních (všech možných) možností systému (Luhmann, 2006).

V této souvislosti nám poslouží metafora triviálního stroje, která je dobře aplikovatelná na neživé systémy, např. kuchyňský mixér. Fungování tohoto systému můžeme charakterizovat tak, že v podstatě vždycky víme, jaký výsledek od něj můžeme očekávat. Od kuchyňského mixéru prostě neočekáváme, že nám uvaří kávu. Maximálně od něj očekáváme, že kromě toho, co má dělat, nebude dělat nic, protože bude rozbitý.

U netriviálních strojů (živých systémů) je to ale jinak, protože vztah mezi pozorovanými vstupy a výstupy je značně variabilní. Výstup, který budeme pozorovat jako následek určitého vstupu, může být s velkou pravděpodobností jiný než výstup, který budeme pozorovat za nějakou dobu jako následek, předpokládejme, stejného vstupu. Důvodem těchto různých výstupů u triviálních a netriviálních strojů je rozdíl mezi „vnitřními stavy“ těchto systémů. U triviálního stroje se jedná v podstatě vždy o jeden a tentýž vnitřní stav, kdežto u netriviálního stroje je tento vnitřní stav v podstatě vždy jiný a neopakovatelný.

Člověk je samozřejmě stroj netriviální, ve svém životě se ale často setkává s mnoha triviálními systémy a v mnohém se těmito systémy nechává „inspirovat“. Triviální systémy mají velkou výhodu v tom, že jsou předvídatelné a dobře ovladatelné, nicméně snaha trivializovat netriviální (za účelem lepší ovladatelnosti) může být pro netriviální stroj velmi destruktivní, je-li aplikována na živé systémy, tedy když se například člověk pokouší ztrivializovat sám sebe.

Příkladem trivializace člověka může být většinový povinný vzdělávací systém. Adepti (živé systémy) vstupují do vzdělávacího systému jako netriviální stroje. V podstatě bychom neměli předpokládat, jak bude na vzdělávání ten který žák reagovat, jaké odpovědi a nápady se mu během tohoto procesu v hlavě zrodí. Nicméně vzdělávací „systém“ samotný očekává, že se v rámci jeho působení bude žák chovat jako triviální stroj, tedy aby byl úspěšný, očekává se od něj, že bude na dané otázky odpovídat předepsaným způsobem (Von Foerster, 2003, str. 208).

Autopoietická organizace živých systémů

Teorie autopoietických systémů představuje významný přínos do obecné teorie systémů (Heylighen, Joslyn, 2001), jejími autory jsou biologové Humberto Maturana a Francesco Varela (Maturana, Varela, 1980). Živé systémy definují jako systémy, které jsou sebe sama utvářející, tedy autopoietické. Tento název je odvozen z řeckých slov „autos“ – sám, a „poiein“ – dělat, zhotovotat, vytvářet. Poien je stejné slovo, které najdeme v základu slova poezie.

Jak poeticky zní slovo autopoietický!

Autopoietické systémy jsou takové, které jsou organizovány (tj. definovány jako určitá komplexní jednota) jako síť procesů vytváření a destrukce svých vlastních částí, které:

1) skrze své interakce a transformace neustále znovu vytvářejí a uskutečňují síť vztahů, která je vytvořila, a

2) vytvářejí systém jako konkrétní jednotu v prostoru, ve kterém tyto části existují na základě zpřesňování topologického pole uskutečňování sebe sama jakožto právě takové sítě (Maturana, Varela, 1980, str. 78–79).

Trochu složitá vědecká definice, pokusíme se tedy autopoiézu a to, co z ní pro zákonitosti živých systémů vyplývá, jednodušeji vysvětlit.

Koncept autopoiesis znamená, že systém vytváří sebe sama sebereprodukcí vlastních částí a vztahů mezi nimi a také že jedině systém sám si vytváří vlastní hranice tím, že si sám určuje, co patří k systému a co už patří k prostředí systému, které události jsou interní a které externí. Autopoietické (sebevytvářející) systémy jsou svým vlastním produktem a smysl jejich sebevytváření jsou právě ony samy (na rozdíl od allopoietických systémů, které vytvářejí něco jiného, než jsou ony samy – např. kávovar – nevytváří sám sebe, ale kávu).

V tomto smyslu můžeme mluvit o zaměření živých systémů na cíl. Cílem je ale to, co si systém sám v rámci své autopoiéze (svého sebevytváření) určí, cíl tedy vychází ze systému samotného a slouží k autopoietické reprodukci (dalšímu sebevytváření) systému.

Když ale mluvíme o zaměření k cíli, je nutné si uvědomit, že se jedná o pouhý popis systému z hlediska pozorovatele, nicméně tento popis nijakým způsobem nevypovídá o organizaci systému, spíše vypovídá o konzistentnosti jeho operací, a to opět z hlediska pozorovatele. Z hlediska vnějšího cíle nemají živé systémy žádný cíl, resp. nemají žádný cíl, který není jejich vlastní, takový, který slouží systému k vytváření sebe sama (living systems are purposeless systems) (Maturana, Varela, 1980).

Z toho vyplývá malá provokace (ze života) na závěr. Pokud vám „nefungují“ vaši podřízení, pokud máte nekompetentního šéfa, pokud podporujete chudé a nemocné, snažíte se žít dobrý život, vyděláváte peníze, aby se vaše rodina měla dobře nebo usilujete o světový mír – vězte, že je to jen a jen na vás, že všechno, co se vám ve vašem životě „děje“, nebo co děláte, souvisí více s vaší sebedefinicí, než s tím vším, co děláte, a už vůbec to nesouvisí s těmi, pro které to děláte.

V příštím díle se můžete těšit na několik odstavců rozvádějících vztahy a procesy v systémech a také na definici psychických a sociálních systémů.

Použitá literatura:

Ashby, W. R. (1956). An introduction to cybernetics. London: Chapman & Hall.

Heylighen, F., & Joslyn, C. (2001). Cybernetics and second-order cybernetics. In R.A.

Meyers (Ed.), Encyclopedia of physical science & technology. New York, NY: Academic Press.

Ludewig, K. (1994). Systemická terapie: Základy klinické teorie a praxe. Praha: Pallata.

Luhmann, N. (1984). Soziale Systeme: Grundriß einer allgemeinen Theorie. Frankfurt: Suhrkamp Verlag. čes. Sociální systémy: Nárys obecné teorie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006.

Maturana, H. R., & Varela, F. J. (1980). Autopoiesis and cognition: The realization of the living. Dordrecht: Reidel Publishing Company.

Parma, P. (Ed.). (2018). Studijní texty pro 1. ročník výcvikových programů. Praha: Institut systemických studií.

Šubrt, J. (2007). Niklas Luhmann: Komplexita, evoluce, kontingence. In J. Šubrt a kolektiv, Soudobá sociologie I (Teoretické koncepce a jejich autoři) (68–119). Praha: Nakladatelství Karolinum.

Von Bertalanffy, L. (1950). An outline of general system theory. The British Journal for the Philosophy of Science, 1(2), 134–165.

Von Bertalanffy, L. (1967). General theory of systems: Application to psychology. Social Science Information.

Von Bertalanffy, L. (1972). The history and status of general systems theory. The Academy of Management Journal, 15(4), 407–426.

Von Foerster, H. (2003). Understanding understanding: Essays on cybernetics and cognition. New York, NY: Springer.

Zboží bylo přidáno do košíku

Systemický výcvik